Jedna řeholnice o řeholní módě

Tento článek měl být původně reakcí na diskuzi k blogu mé spolusestry Neposedy. Viz: http://neposeda.signaly.cz/0911/v-kolik-hodin-vstaval. Jelikož se však mé úvahy rozkošatily až přespříliš, uvádím je radši zde.

Kdysi mi moc imponovaly klasické dlouhé černé hábity nápaditých střihů, které téměř hmatatelně odkazovaly na sféry nebeské... :-) Teď už jsem v pohledu na řeholní módu poněkud střízlivější. Nicméně,  stoprocentně souhlasím s tím, že řeholník má mít nějaké vnější znamení, z kterého je hned na první pohled jasné, kým je. Ale, po zatím tři a půlleté zkušenosti z nošení současného paulínského hábitu trvám na tom, že jsme svůj řeholní hábit neodložily ani pouze „nesestříhaly“ na nějaké prakticky únosné minimum, abychom vyhověly Druhému vatikánskému koncilu. Naopak, domnívám se, že náš současný řeholní hábit (který možná nesplňuje kritéria „opravdického“ hábitu) nejenže není nějakým nuceným vyhověním pokoncilním požadavkům, ale je spíš návratem k původní ideji našeho zakladatele a snad to nebude příliš vysoká nadsázka, když řeknu, že i k původnímu pojetí řeholního hábitu vůbec. Proč si to myslím? Ze dvou důvodů:

1. Při zrodu našeho řeholního společenství zakladatel Jakub Alberione neměl v úmyslu oblékat sestry do hábitů. Chtěl je v civilu, aby byly blíž lidem – dělaly totiž distribuci literatury například i v továrnách, v kasárnách, po domácnostech... apod. Řeholní hábit (dlouhý, tmavý, se závojem) byl nutnou podmínkou ke schválení rodícího se díla jakožto kongregace. Takže nyní (kdy tradiční hábit se závojem není nutnou podmínkou k tomu, aby nějaké společenství bylo považováno za kongregaci, pokud má k tomu všechny ostatní „parametry“) je možné vrátit se v otázce oděvu :-) k původnější myšlence.

2. Z dějin řeholního života víme, že u zrodu řeholního oděvu nestála představa: „Udělejme si hábit, aby nás lidé hned poznali“, ale myšlenka: „Jestliže chceme žít důslední chudobu, chceme se i chudě oblékat.“ Oblečením rodících se řeholních společenství se tedy stával běžný oděv chudé společenské vrstvy. Například svatý Františkek (ačkoli není zakladatelem řeholního života jako takového, jeho příběh mi zde přijde zvlášť výmluvný) si neušil řeholní hábit, ale oblekl se do jednoduchého oděvu z látky, z níž se dělaly pytle. Nechci se zde rozepisovat o tom, jak tomu bylo u ženských kontemplativních řádů, protože to ani moc dopodrobna nevím. Mám však za to, že kontemplativní řeholnice nosily oděv, který nebyl moc vzdálený běžnému ženskému oděvu. Ano, něčím se přece jen odlišoval od garderoby žen takřečeně ve světě –  chudobou, až strohostí. Závoj měly řeholnice zejména proto, že i vdané ženy nosily hlavu zahalenou. A řeholnice je přece svým způsobem taky vdaná žena. Když pak o nějakou dobu později vznikaly společenství žen, které chtěly žít řeholním životem se vším všudy, tedy naplno se věnovat setrvávaní s Bohem (= kontemplaci) a zároveň sloužit lidem „venku“ – chudým, nemocným, osiřelým... (= aktivitě), snažily se oblékat jako běžné vdané ženy chudé, případně střední společenské vrstvy. (Tak nějak začínaly např. M. Ward či Anděla Merici). Jelikož však šlo o to, aby tato na svou dobu nová forma zasvěceného života byla uznána za řeholní život, bylo zapotřebí, aby rovněž i ve světě působící řeholnice nosily nějaké vnější znamení  – hábit. Možná se mýlím (a tedy se budu těšit, když mě někdo opraví), domnívám se však, že hábit cca v 15. či 16. stol. nově vzniknutých řeholních společenství se příliš neodlišoval od oblečení běžných žen chudé potažmo střední vrstvy. Jo, musely mít „něco na hlavě“. Ale „něco na hlavě“ přece měly všechny vdané ženy. Pak uběhlo pár století a najednou se stalo, že když má nějaké řeholní společenství (například paulínky) hábit příliš podobný oblečení pracujících žen (viz např. pošťačky, řidičky tramvají, průvodčí ve vlaku, apod.), je to divné a zdá se být málo „hábitovitým“.  Abych neuváděla jen jeden příklad (a ještě k tomu svůj vlastní :-)))) – hábit, který si zvolily Misionářky Lásky (Matka Tereza & co.) taky byl (a dosud je) velmi podobný oděvu běžných indických žen.

Nechci zde hájit nějakou novou řeholní módu typu „pryč s hábity, oblečme si jeansy“. Naopak, trvám na tom, že řeholní oblečení (roucho, stejnokroj, či hábit) je důležitá věc a má své opodstatnění. A jsem ráda za to, že i my paulínky ho máme. Chci jenom rozvinout myšlenku, že „hábitovost“ hábitu nespočívá v délce, v závoji ani v radikální odlišnosti od běžného (tzv. světského) oblečení. Vždyť původní hábity se od oblečení světského moc nelíšily. V čem tedy spočívá? Myslím, že oblečení je hábitem tehdy, když je pouze jasným a čitelným znamením, že jeho nositel „někam (příp. Někomu) patří“. A toto znamení může být jasné a čitelné i tehdy, když je daný stejnokroj poměrně blízký běžným služebným uniformám „lidí ve světě“. Myslím, že zvlášť v současnosti, kdy je zejména dámské oblečení někdy víc „vyzlečením“, než oblečením, není vůbec těžké působit výmluvně zrovna tím nejobyčejným oděvem. (Ale to by už bylo téma o jiném :-).)

Moje řeholní sukně nesahá po zem, je o něco kratší. Nenosím závoj a přece se často setkávám s tím, že lidé poznají moji společenské zařazení. A nejčastěji tam, kde bych to nejmíň čekala. Ráda vzpomínám na neznámou paní v parku, která na svého pejska, jenž se rozběhl zrovna ke mně, zavolala: „Čárlíku, nech sestřičku!“ Ráda vzpomínám na neznámé spolucestující ve vlaku, kteří se na mě obrátili se slovy: „Vy jste asi řeholní osoba, nebo tak nějak, že?“ Ráda vzpomínám na řidiče náklaďáku nebo zaměstnance benzínky, kteří mě oslovili: „Vy jste sestřička, že? Z jakéhopak řádu?“

Mám však i jiné zkušenosti. V jisté nejmenované katedrále bylo před začátkem slavnostní bohoslužby. Řeholnicím a řeholníkům byly vyhrazeny přední lavice. Do jedné už téměř zaplněné se zdvořile snažila dostat „nějaká paní“ (evidentně členka společenství, které nenosí hábit). Dostala však důraznou odpověď: „Tady je vyhrazeno pro sestry.“ Na její reakci: „Vždyť já jsem taky sestra,“ zazněla odpověď: „No jo, to by mohl říct každý!“ Bylo to v čase, když jsem ještě nebyla řeholnicí a chvílemi mě tak trochu mrzelo, že ty „moje budoucí sestry“ nenosí „pořádný hábit“ (dlouhý, složitý, se závojem). V tu chvíli jsem však pocítila, že nemít hábit je někdy docela „hustá“ forma chudoby (paradoxně, mezi vlastními).

Vzpomínám i na jistého „kolegu řeholníka“ (z nejmenované řehole) – pohledného mladého muže oblečeného v pečlivě vyžehlené římské košili s kolárkem, ve slušivé šedé vestě a důstojných černých kalhotách, který mě jednou výrazně zdvořilým tónem zeptal: „A jakýpak máte vy paulínky hábit? Já se jen tak ptám, abych věděl.“ Nechci jeho otázku interpretovat. :-) Jsem si jistá, že kdo nechce vidět, nevidí, a kdo nechce rozumět, nerozumí.

Nechci, aby můj příspěvek vyzněl jako polemika. A už vůbec bych nechtěla rozvíjet diskuzi typu: „Hábit ano, nebo ne? Jaký hábit je lepší? Ten náš, ten váš? Delší, kratší, světlejší, tmavší? Se závojem nebo bez závoje?“ Myslím, že všechny typy, střihy a barvy mají v církvi své místo. Jsem vděčná všem „kolegyním řeholnicím“ i „kolegům řeholníkům“, kteří nosí ty „opravdové“ (tradiční) hábity. I pro mě samotnou jsou znamením, povzbuzením a výzvou. Věřím však, že znamením, povzbuzením a výzvou jsme i my – řeholníci v hábitech „nehábitovitých“, ačkoli to děláme jiným způsobem.