Není kniha jako kniha. Aneb: Při čtení nikdy nevypínej mozek!

23. 11. 2010 22:33
Rubrika: Můj jeptiší blogíček | Štítky: knihy , recenze

V září 2010 se na pulty knihkupectví dostala kniha amerického psychoterapeuta a někdejšího katolického mnicha Thomase Moorea A psal prstem do písku. K otevření publikace čtenáře vybízí jednoduchá, ale svěže působící obálka a nepochybně čtivý styl napovídá, že se jedná o text určený širokému publiku. V každé z jedenácti kapitol autor vychází z krátkého evangelního úryvku a snaží se na něj pohlížet novým způsobem. Hned v úvodu si klade za cíl dostat se k jádru evangelií, soustředit se na Ježíšovo učení a „proniknout k podstatě jeho vize“ (viz s. 15). Tvrdí, že k tomu, aby tohoto cíle dosáhl, je „nucen zříci se vžitých interpretací a pošlapat posvátné  hodnoty, které jsou obecně pokládané za cenné a hodné uctívání“ (viz s. 17).  A dále pokračuje: „Nejedná se mi o to, aby čtenáři díky této knize pochopili křesťanskou tradici, mým cílem spíše je, aby porozuměli evangeliím, která ovšem předtím od této tradice oprostím“ (s. 17 a 12). Už tato úvodní východiska však prozrazují jistou metodologickou nedůslednost. Oprošťování evangelních textů od tradice, která jim dala vznik, totiž působí stejně jako snaha interpretovat jakékoliv literární dílo tak, že se „oprostí“ od jeho autora, jelikož „autorská práva“ na evangelia totiž v jistém smyslu náleží samotné křesťanské tradici (srov.: C. V. Pospíšil: Hermeneutika mystéria. Praha, Krystal OP – KNA 2005, s. 78 a násl.).

Z metodologického hlediska poněkud problematické je rovněž nesystematické užívání úryvků jak z kanonických evangelií, tak i z apokryfních spisů. Autor v úvodní kapitole upřesňuje, že se ve své knize bude věnovat evangeliím, a z nejbližšího kontextu se jeví, že má na mysli čtyři kanonická evangelia křesťanského Nového zákona. Jedním dechem však přechází i k apokryfním spisům, aniž by specifikoval, jaké místo budou mít v jeho následné argumentaci. Jistě, i apokryfní spisy jsou legitimní součástí starokřesťanské literatury a jako takové jsou rovněž předmětem vědeckého bádání. Právě seriózní práce však vyžaduje, aby autor rozlišoval mezi charakterem kanonických a apokryfních textů a uváděl, z jakého pramene v té které souvislosti čerpá. Na první pohled zodpovědně přitom působí autorovo tvrzení: „Protože studium Nového zákona není moje specializace, opírám se o práci odborníků“ (s. 17). Když však mezi uváděnými citacemi hledáme jejich jména, nalezneme osobnosti jako Shunryu Suzuki, Joseph Campbell, William Blake, Abraham Lincoln, John Moriarty, Oscar Wilde, Lao-c´, Chögyam Trungpa, nebo Sigmund Freud (s. 29, s. 30, s. 45, s. 74 atd.). Lze je opravdu považovat za odborníky na Nový zákon?

Jestliže autor prožil část svého života jako katolický mnich, čtenáře určitě překvapí tvrzení: „Nikdy mi nebylo jasné, proč se někteří lidé zasazují jen o to, abychom Ježíše přijali, a považují to za konečný cíl“ (s. 29). V kontextu kuriózních gnosticky laděných christologických titulů typu: „Ježíš jako epikurejec“, „Ježíš jako odraz Dionýsa, boha vína“ (s. 152), nebo „Ježíš jako šaman, který žije současně ve dvou rozdílných sférách“ (srov. s. 155–156), je však tento výrok zcela pochopitelný. Opomíjení priority Kristovy osoby před pouhou naukou (srov. Dei Verbum, 2–4), je totiž jedním z typických rysů gnostických směrů.

Nechceme zde podrobně analyzovat všechny argumentační postupy ani závěry, k nimž autor knihy dospívá. Předložíme už jen několik otázek, k nimž pozorného čtenáře nutně vedou některá autorova tvrzení:

„Byl by omyl chápat Ježíše v souladu s tradiční teologií jako nehmotnou, ryze duchovní entitu a vyvozovat z toho, že je asexuální“ (s. 145). Jaká „tradiční teologie“ chápe Ježíše v tomto smyslu? Není snad jedna z centrálních pravd křesťanské víry – tajemství Kristova vtělení – v příkrém rozporu s jakoukoli představou „ryze duchovní entity“?

– „Je smutné, že křesťanství nikdy neuznalo duchovní aspekt sexu“ (s. 149). Jak je tedy možné, že manželství je v katolickém pojetí jednou ze sedmi svátostí, přičemž svátostí rozumíme viditelné a účinné znamení neviditelné milosti (srov. KKC 1131) a „manželský souhlas nachází své naplnění ve skutečnosti, kdy se [muž a žena] stávají jedním člověkem“ (srov. KKC 1627)?

– „Jako psychoterapeut mám dokonce dojem, že většina lidí, kteří byli vychováni v nábožensky založených rodinách, má problém se skloubením svého sexuálního a duchovního života“ (s. 146). Představuje autorova klientela dostatečný reprezentativní vzorek „většiny lidí, kteří byli vychováni v nábožensky založených rodinách“? Je přijatelná argumentace pouhým „dojmem“?

V závěru knihy představuje Thomas Moore „Ježíše blízkého Buddhovi“ (srov. s. 175) a vysvětluje, že „podstata evangelií je mít dobré přátele, chovat se k lidem pěkně, v každé situaci se řídit zákonem lásky a nikoho neodsuzovat“ (s. 176). Jestliže však autor už několikrát předtím zdůraznil, že „podstatu evangelií“ nelze ztotožňovat s morálním učením, nedospěl nakonec sám k závěru, kterému se původně plánoval vyhnout? Jak osvobozující je ve srovnání s tímto závěrem sama „křesťanská tradice“, od které jsme se ovšem „oprostili“ (srov. s. 17-12)! Právě ona totiž podstatu evangelií shledává v živém svědectví o osobě Božího Syna, kterého Bůh ze své lásky posílá lidem, nikoliv v návodu, jak se lidé mají chovat.

Zobrazeno 1330×

Komentáře

Podiven

Jistě ne náhodou je Moore oblíbeným autorem jistého patera Halíka. Četl jsem před lety jeho Knihu o duši, a stačilo mi... Je to takový trošku Anselm Grün, který se ovšem totálně utrhl z řetězu...

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio